Čarokrásná Ušba na druhý pokus

Dan Podráský se v tomto článku rozepsal o jeho druhém pokusu zdolat Ušbu ve Velkém Kavkazu (4 710 m n. m. – Khergianiho cesta). Jak to dopadlo? „Tentokrát byla hodná.“

Ve chvíli, kdy jsme se už všichni svorně těšili domů, jsem na hotelu ve Skardu uváděl do pohybu kolotoč, do kterého jsem měl až nezdravě brzy po příletu, naskočit. Celá pákistánská výprava mě totiž docela znechutila a tak jsem strašně toužil si to vynahradit. A byl asi jen jeden cíl, který mě dokázal vyléčit. Ušba! Jen jsem doufal, že ona, hotelovou nudou a wifi, rozpumpovaná „euforka“ vydrží.

Vydržela. Po devíti dnech zase na Ruzyni. S nelibostí shledávám, že ,,priority” fronta, ve které shodou okolností s Martinem stojíme, se, oproti té „non-priority“, vůbec nehýbe. A to je problém. Martin Chlumský, se kterým nyní letím, má totiž, oproti Martinovi Sankotovi, se kterým jsem letěl v březnu, eso v rukávu. A to před odletový salónek s neomezeným občerstvením. Ve frontě trpím jak přikovaný Prométheus.

Fronta se hnula až na poslední chvíli. A protože v salónku bylo všechno skutečně gratis a neskutečně lákavý a dobrý, přilétáme do Kutaisi lehce znaveni. Navzdory tomu však urychleně a úspěšně vyřizujeme potřebné náležitosti. Místní simku, plyn, vše pěkně na letišti. Večer proto už trávíme v Zugdidi, na půli cesty do hor.

Ráno, po koupi relativně dobrého sýra, sedáme do první mašrutky. Za nedlouhou se už před okny štelují majestátná panoramata Kavkazu. Zdvihá se od Černého moře natolik razantně, že snad ani místní flóra si s tím neví rady. Přímořská vegetace se náhle přeměňuje ve vysokohorskou, aniž by se chtěla vzdát své bujnosti a druhové pestrosti. To ty bohaté srážky. Známe ze zimy. Vloni v Ádru, v pozdních hodinách, došlo totiž k osudné domluvě. Výše zmíněný kamarád Martin Sankot prohlásil: „V létě to leze každej…“ A mně se představa zimního působení na Kavkaze „líbila“.

Není to tak dávno, co zimní horolezectví bylo na Kavkaze dokonce oficiálně zakázáno. Nicméně ani následná změna společenského ovzduší nemohla změnit ovzduší reálné. To, co ocení fotograf pro freeridový leták, nemusí notně kvitovat lezec v cestě, ve které je i za dobré podmínky klika, pokud na něj nic moc nespadne. Březnová lavinóznost byla opravdu tristní. Když jsem nyní viděl více z celé hory, tak si o trochu víc cením běžného pozemského života.

V mašrutce řešíme, zda včera nenapadlo toho nového sněhu nějak moc. A jestli raději nepočkat. S nabývající nadmořskou výškou a stupňujícími se výhledy je však jasné, že žádné čekací vzduchoprázdno neproběhne. Vystupujeme proto rovnou na křižovatce pod vesničkou Bečo. Přebalujeme bágly – nesu velkou krosnu, kterou nechám pod stěnou a dále polezu jen s útočným, doufám, že mnohem lehčím, batohem. Chceme však mít možnost dát případně druhý pokus. A tak kráčíme obtěžkáni, skoro jako bychom za to měli dostat zaplaceno.

Ušba leží v hraničním pásmu a je proto prý svázána jistými byrokratickými požadavky. Ty se mají splnit na stanici pohraničníků na začátku vesnice. My tuto problematiku řešíme zrychlením chůze a nahozením výrazů ,,my tu jako nejsme”. Jeden oficír zrovna vapkuje auto a tak máme každý své starosti. Nedaleko za ,,branou” nám pak zastavuje milá místní obyvatelka a z citlivé zóny mizíme nadobro.

Proč jsem zase tady, když jsem tu byl v březnu?! A proč tu jsem, když jsem ještě před 10 dny trčel v Pákistánu?! Kavkaz mě totiž neodolatelně přitahuje. Toužím po něm. Směs atmosféry, historie (lezecké i kulturní) a dostupně nedostupných hor mě fascinuje.

Možná jsem si to trochu vysnil. A prostě Ušba. Krásná, téměř mystická hora s osobními sympatiemi.

Rozcestí v létě + rozcestí v zimě. „Proč tu jsem zase?!“

Jo, když si vezmu třeba Chamonix. Super lezení, krásné hory! Povětšinou dobrý poměr cena/výkon, alternativní možnosti „heli taxi“. Na Kavkaze naopak cena/výkon může vyjít skutečně nepříznivě. Svým charakterem nabízí spíše expediční vzorec chování – pokus o jeden kopec. Buď se zadaří, nebo se můžeš s různou intenzitou unuděnosti procházet po Mestii, porovnávat cenu lahváčů v restauračkách a odpočítávat dny do odjezdu. Ale „celostní úroveň“ celých hor je někde úplně jinde. Asi jako když lezu v Chullii a pak přijedu do Ádru.

Pragmaticky jde pak o takovou „rychlou“ exotiku. Díky dobré dostupnosti z Prahy, jsme po necelých dvou dnech cestování stáli na úpatí naší hory a nesměle šlapali plošinku na stan. Nesměle proto, že jsme v novém sněhu šlapali v keckách a nyní, pozdě k večeru, nás notně zábly nohy. Fuj. Jsme však na značkách!

Nástupová dolinka patří k nejkrásnějším, kterými jsem kdy šel.

Ráno přidává startu optimistický nádech čisté nebe poseté hvězdami. „Jen aby nás nechtěla jen namlsat…“, bručím. To jsou však otázky naprosto k ničemu a tak urychleně balíme a za chvíli stojíme na úpatí nástupového žlabu. Za kýčovitého úsvitu vyniknou dvě věci – dechberoucí krása nasvíceného Svanského hřebene naproti přes údolí a taktéž, dechberoucí, humusnost terénu před námi. V zimě jsme se tím hrabali celé dopoledne, ale aspoň, aspoň, tu sněho-bahno-suťovou realitu zakrýval sníh. „Hele tohle nebudeme nikomu ukazovat, to je fakt zvrácený…“

Zvrácená sněho-suť, naštěstí alespoň trochu zmrzlá

Naštěstí po úvodní šlapačce přichází na řadu první lezení. S konečnou platností si obouvám mačky a pouštíme se do polo zmrzlého zářezu. Je to jakoby pořád hnus, ale srdce mi zaplavuje čirá radost, stejně tak jako ranní slunce mohutné předvrcholy nad námi. Lezení je střídáno opět chůzí, avšak poměr se stále lepší a proto i lano zůstává mezi námi. Lehké popolízání je občas zpestřeno zasněženou plotnou, či lámavým výšvihem.

Moc to tady nepoznávám. Letní proměna celé hory je fascinující. Je to jako když majestátný koráb stáhne své plachty. S hlubokým podivem teď zjišťuji, v jakém množství sněhu jsme se to v tom březnu topili.

Na místo našeho tehdejšího bivaku dolézáme kolem desáté ráno. Ač se místy v žlabech boříme na pozdní léto taky trochu nepřiměřeně, tak tady reálně chybí dějiště 3 dní mého života. „Tady jsme stanovali!“, ukazuju cepínem kamsi nad hlavu. Fakt síla.

Nad prvním bivakem v létě, nad prvním bivakem v zimě

Pokračuje Martin. Cesta nás vede skrz různé žlaby a rozlámané, „ježkovité“ lokroviště. Ve chvíli, kdy se trochu otupěle táhnu na druhým, koutkem oka zahlédnu následující: Martin dělal krok. Nic divného, že. Chytl se však parádního, zhruba půl mužného bloku. Náhle se oba aktéři, Martin a blok, vyklonili. Martin se pokusil tento akt zmírnit, a bloka zatlačit zpátky, avšak ten již ničeho nedbal a oddal se plně gravitaci.

Ve chvíli, kdy jsem již plně sledoval dění, letěl přímo na mě. „Co bych teď, ještě abych šel neštěstí doslova naproti“, pomyslím si a raději stojím dál jak zařezanej. Blok řízne jedno lano a rozlomí se na tři menší (ale pořád dost velké!!!) kvádříky. Když prosvištěj těsně kolem mě, vedeme debatu o lezení v lámavém a o nutnosti zakládat více postupového jištění i v opravdu lehkém terénu.

S odpolednem přichází mraky, teplo a já scházím z naší cesty. Odměnou jsou nám zasněžené, zrádné plotny. Nevypadají příliš záludně, avšak spolu s mokrým sněhem mi to v hlavě bije na poplach. Lezení několika lezecky lehkých délek je zpestřeno naprosto unikátní nezajistitelností. Ač se mi to kolikrát, ještě po incidentu s blokem, nelíbilo, musel jsem uznat, že je to opravdu nevšední zážitek. Třeba blbá skoba a ještě horší obhoz na 70 metrů…Naštěstí brzy nacházíme naší „lajnu“ a opět zvesela valíme dál. Výškové metry krásně nabíhají! Zvrásněné ledovce a vrch Gulba se ztrácejí pod nohami. Uvědomuji si, jak na mě radikálně působí počasí a osvětlení. Během mraků jsem skoro v depce a v slunečních oknech roztávám. Jako kočky, nebo třeba ještěrky. Ty to taky tak mají, ne?

I pro další události je třeba přiznat jednu věc. Šlapeme ve stopách dalších lezoucích lidí. V očích mnohých povedených kamarádů tím už náš výstup postrádá jakoukoliv hodnotu. „V létě a ještě to měli prošláplý…“ Na naši obhajobu však musím poznamenat, že jsme si toto ulehčení o den později pěkně vyžrali. Lezení končíme zavčasu a dokonce i na místě, kde jsme chtěli. Kolem páté odpolední se ubytováváme na krásné plošince dvě lezecké délky pod headwallem. Jsme ve výšce 4200 metrů. A cítíme se skvěle! Večeře a krása místa spokojenost umocňuje. Třetí den od Prahy a za chvíli útočíme na vrchol ve stoprocentním počasí? Nějak se mi to nezdá, ale co se dá dělat.

Jde se na to. Budíček na pátou, kaše a opatření proti zimě, která venku panuje. Nasazujeme si lehké batohy, neboť stan s většinou jídla necháváme stát tady. Vyrážíme jen se spacáky a žďárákem. Polo souběžně překonáváme asi čtyřkové rozchrastové délky a úsměv nám zmrzne na sotva rozmrzlé tváři – ze stanů zde postavených vylézají čtyři k lezení se chystající lidé a pomalu se přidávají k dalším dvěma, již lezoucím. Šest lidí v takovéhle cestě! „No to je teda smůla, to se může stát jenom mně…“, klasicky zvesela lamentuji. Headwall se skládá ze 3–4 těžkých délek. Plus dál se stále leze a neumím si moc představit, jak by to tam probíhalo v osmi lidech. Pro jistotu však vybalujeme spacáky a asi 3 hodiny čekáme. „Třeba to zapytlí, nebo něco…“, nadhazuje Martin chabou naději. Jedenáctá rozhodne. Slaňujeme zpět ke stanu. Gruzínci probojovali teprve jednu jedinou délku, za to hodili už tolik kamenů a rampouchů, že bylo ohroženo i naše předsunuté pelešiště.

Ležíme ve stanu. Každý ve svých kapucích a myšlenkách. Nejistota a touha být již dole se mísí se vzrušením z celé rozehrané „zápletky“. Jak to asi dopadne, co? Zítra má být nejhorší počasí – malá předvídatelnost a na všech sledovaných webech odpolední sněžení. 5–10 milimetrů z Meteoblue mě vrací do března, kdy z předvídaných 20–50 byl metr a půl prašanu. A to všechno kvůli…?!

Pod nánosem racionálně-skeptických myšlenek však slyším nenápadné ,,neboj, tentokrát jsem hodná, ale něco trochu předvést musím, promiň“. No, jen aby.

Zbytek dne se věnujeme stravě a našemu peří. Není žádoucí se nijak moc hýbat. Ať má tělo aspoň klid na tvorbu krvinek. Přeci jen 4000 metrů během 30 hodin…Si zase koleduju. Kromě biologických potřeb nás tak ze stanu akorát sem tam vyženou úchvatné výhledy. Donguz Orun jako na dlani. V různých stupních osvětlení. Vše máme nachystané a za padání drobné krupičky usínáme. Nemohu říci, že v klidu. Zítra je toho ve hře na můj vkus docela dost.

Budíček na pátou a už to frčí! Oba se chceme poprat o možný úspěch. Lze pozorovat zajímavý vývoj – v představách v teple domova lezeme na vrchol jen s péřovkami a alu žďáráčkem. Na místě jsme včera přidali spacáky a nakonec dnes, vzhledem k nejisté sněhové předpovědi, i stan. Proběhneme včerejší rozchrast čtyřky a s nesmotanými dvojčaty se ze všech sil táhnu pod headwall. Jak už tam chci být a vědět, na čem jsme!!! Čeká nás mnou velmi oblíbené příjemné překvapení. Nyní mohu přiznat, že jsem byl ve skrytu duše neustále přesvědčen, že to půjde.

První lezecké kroky mě v této troufalé myšlence utvrzují. Jedná se vlastně o 3 těžké, ale krátké hákovací délky. Obtížnost je psána M5+, A2. Jedná se však o kvalitní skálu s bezvadnými spárkami a já s překvapením zjišťuji, že by byl možný skoro volný přelez. Byl, ale být to tak v Kežmaráku, na dočuch párků a Horce z Brnčály. Tady jsem nabalen jak zmrzlá pumpa. Přes péřovku jsem si natáhl ještě goráčovku a tak nejsem s pohyblivostí na úplném maximu. Kaši jsem dávno vytrávil. A navíc, s přihlédnutím k očekávanému odpolednímu sněžení nemáme čas, ba ani pomyšlení na zbytné opičárny. „A když se hákuje, tak se hákuje!“

Zmocňuje se mě dekadentní radost. Klíním cepíny, natahuju se po skobičkách (povětšinou dobrých), pomáhám si mou věrnou kevlarkou. Šlápnu si do ní třeba jen předním hrotem a připadám si jak pán technického lezení. „Povol!“ „Dober!“ „Dober víc!“ „No a povol, mám v tom tu rukavici…“ Nemaká jen lezec, ale aj jistič. Martinovi jeho profi práci s lany oplácím vytažením batohu. První délku si tak může užít nalehko. Z velké části ji leze volně. A rychle, což je opravdu třeba. Ač se jedná o cca 60 metrů lezení, tak se vším tím haraburdím, mrazem a výškou čas rychle ubíhá. Vyšší délky již oplývají také lokry a kusy dutých leďáků, takže je třeba lézt ještě s větším citem. Což zvlášť v převislých pasážích stojí za to.

Najednou letí kameny a v jejich závěsu gruzínské hlasy. Nehledě na ne zcela pevně ukotvené skalní desky šroubuju rychlost na maximum. Nejen, že nejistím, ale dokonce míjím i vymazlený štand. Tísním se raději pod ochranou rozchrastaného převisu ve vklíněnci a cepínech. Vyplácí se to. Oba s Martinem dostaneme pouze ledem a nikoli kamenem. Třešničkou na dortu je pak hlavně stoprocentní jistota, že nám nad hlavami již nikdo neharaší. S touto úlevou nasazuju i jakýsi úsměv a skutečně vesele se slaňující šesticí konverzuji. „Yes, yesterday rest, it was really great…“

Mnou velmi ceněný ledo sněho lokr žlab nás rychle vyváží do exponovaného sedýlka. Následuje skalní hřeben mizící kdesi v mracích. Otepluje se a valí se mraky. Chytám trochu nerva z možnosti bouřky. „Nejsem žádná kremelská pátá kolona, ale té ruské bouřkové výstraze bych i věřil…“ I bez oken slunce si není třeba dělat iluze o exponovanosti našeho působiště. Zkrátka skalní hřeben s kilometry luftu kolem, vyšperkovaný elegantními bleskosvodnými vížkami. Taky mám chuť na Tatranku, ale nedávám si jí. Péřovka putuje do batohu a lezeme jen v goráčích. Všechno je mokré a z nebe padá další zvlhčující směs. Lezení je však pěkné! To nás spolu s poměrně komplikovanou orientací trochu napíná. Žádný pořádný souběh, celkem od štandu ke štandu, vracení mé navigačně pomýlené osoby a další zdržovací manévry. Několikrát cítíme vrchol. I ho vidíme. Ale vždycky se za ním ukáže další. Čert aby to spral! Není tu hlavně pořádný sníh. Ač jsme o této části neustále mluvili jako o „sněhovém hřebínku“, hrabeme se sutí a balvaništěm. „Hele já ty mačky dám na instáč a schválně kolik lidí se mi zase vysměje, že tomu ani nový hroty nepomůžou…“ Lana, později lano neskutečně překáží. Když ho však sbalíme, tak vzápětí balancujeme v rozlámaných koutcích, či štěrkem posypaných plotnách.

Sněhový hřebínek není až tak sněhový a nabízí pěkné mixové lezení.

Každému jednou dojde dech. I sebevětšímu kopci. Jsem o tom skálopevně přesvědčen, neboť mi to tak zatím vždycky přišlo. Kolem druhé hodiny odpolední cítím, že ten nenápadný pahorek v hřebenu před námi je jiný. Že to už bude skutečně vrchol. Docházíme na něj za nastupujícího mraku. A skutečně! Nikam dál to už nejde! Nemá cenu vést řeči o vrcholových emocích. „Rakouské voják opět jednou slavně zvítězil“, projede mi akorát hlavou zvolání strýce Pepina. Dokonce si trochu myslím, že jsme zrovna takový významný vrchol dost odbyli. Ani svačina.

,,Rakouské voják zase jednou slavně zvítězil“

Není moc vidět a prožíváme pocit středního ohrožení bouřkou. Martin tomu přidává váhu tím, že už cítil i výboje. Neustále si sice říkám, že to už prostě vyjde, ale člověk nikdy neví. A co si budeme – polo zmrzlému a vyčerpanému člověku nedělá moc dobře představa sestupu o délce přes 1700 metrů. Hlavně moc nevíme, jak se zachovat. Co slanit a co slézt? A když slanit, tak na jednom, nebo na obou lanech? Terén je to k sestupovým technikám značně nepřívětivý, všechno se motá, padají kameny a všelijaký jiný bordel.

Začalo sněžit. Po sestupu z exponovaného hřebene trochu zmírňujeme. Tady už nám případné blesky snad neublíží a navíc to vypadá, že dominantním meteorologickým jevem bude po zbytek dne již jen to sněžení. I se ochlazuje, takže se už tolik nemokříme. Dochází konečně i na Tatranku. Konečně. Potvrzováčkem dne pak je, zvlášť pro mě, slanění headwallu. Téměř 60 metrů vzduchem.

Až teď vynikne převislost klíčových délek. Do toho mlha, sníh. Místo aby expozici počasí zmírňovalo, naopak ji umocňuje. Jedu první. Zhoupnu se přes hranu a po pár metrech ztrácím kontakt se stěnou. Dělá se mi mdlo, motá se mi hlava a prostě nemůžu nic. Ač mám plus mínus prusíka, horečnatě zakládám cepín za odchlíplý lupen a zůstávám viset v něm. „Fuj, to je strašný“, rozdýchávám se. V záchvatu duševní síly po chvíli meditace ruším cepín a spouštím se do hlubiny. „Tak to byl humáč, já už fakt nepolezu na těch kouslých lanech. A koupím si důvěryhodný sedák“, slibuju si v duchu, ba i na hlas. Do další délky posílám Martina a ke stanu dojíždíme ve zcela zimních podmínkách.

Uf, pro dnešek hotovo. Ani se mi však nechce nad výsledkem přemýšlet jako nad úspěchem. „Martine, sebepitomější výstup končí až v hospodě. A tenhle je navíc zatím celkem dobrej.“ Usínám s pocitem dobře odvedené práce, avšak s tím, že zítra se definitivně rozhodne. Třetí noc na naší plošince.

Budím se asi ve dvě ráno. A hrozně už chci jít! Cítím se odpočinutý, nabuzený. Jak už to bývá, usnu zase až těsně před budíkem. Jde se dolů! Rychlé sklízení stanu, poslední krásné výhledy na probouzející se hory, štelování vadné mačky. Pak už napnout pozornost jen k vytoužené moréně na dně údolí a uvést se do pohybu.

Doslova sbíháme žlabem. Vycházející Slunce nás oslní stejně jako Skuruty tenkrát u Helmova žlebu. Podobně to vnímá i sníh pod nohama. Začíná se lepit, bořit, mokřit, zkrátka je čím dál otravnější! Navíc včerejší nadílka zakryla i ty „štandy“, které zůstaly viditelné po minulém sněžení, takže se koná sestupový freestyle par excellence.

„Slunce nás oslňuje jako Skuruty u Helmova žlebu.“

Slézáme, slaňujeme, obcházíme. Neustále se hrabu masami mokrého bílého svinstva, neboť se snažím za každou cenu vyhrabat nějaké jištění. Hlavně aby základová konstrukce naší sestupové dráhy nezklamala. Plotny a mokrý sníh a my už chvílemi (zvláště níže) doslova na hliněných nohách. Slunce a pocit doliny však sílí. Z našeho březnového bivaku vymotáme obě lana a pouštíme se direkt dolů. Sice nevíme, co nás tam čeká, ale nebudeme snad vystaveni padajícímu sajrajtu a duše je přeci jen raději, když frčí rovně dolů. Rozum pak má sice co dělat aby v kombinovaném terénu sračka/plotna/potok vytvořil spolu s rukama v proceděných rukavicích funkční štand, ale naše vítězné tažení směrem k batohům již nic nezvrátí.

Je fascinující, jak hora ztrácí svou moc. Za pár hodin po posledním slanění se již procházíme rozkvetlými loukami a těšíme se na pásmo borůvek, čekající o pár set metrů níže. Při ohlédnutí zpět jako by spadla opona. Ušba se opět zahalila do přízračného závoje a jen několika nesmělými okny dává neochotně pohlédnout na část své velikosti.

Chtěl bych poděkovat Martinovi za bezvadný výlet, na který dosud rád vzpomínám. A to není u mě zdaleka samozřejmé.

Technikálie:

Jižní Ušba 4710 m n. m – Khergianiho cesta“ – ruské 5b, ED 3–4 dny, lezení v headwallu M5+ A2, kuloáry 65°, objektivně nebezpečné kvůli pádu kamení.

Prvovýstup zabral v roce 1937 pět dní. Jelikož se jedná o aktuální „normálku“, je z hodnot výše zřejmé, že se jedná o zajímavý vrchol. Pro představu a inspiraci doporučuji tento článek na eMontaně. A hlavně související povedené video.