O Chamonix jsem toho mnoho četl, viděl i slyšel a svojí první návštěvu jsem si nemohl představit lépe. Postupně jsme třikrát vyjeli z údolí lanovkami a vláčkem a podařilo se vylézt pět vícedélkových cest.

#1 “Sale Athée” 8a – That’s what we came here for!

První den jsme propásli ranní lístky na lanovku na Aiguille du Midi, a tak padla volba na vláček, který nás za půl hodiny vyvezl tisíc výškových metrů na Monteverse k ubývajícímu ledovci “Mer de Glace”. Ten kdysi začínal právě u stanice vlaku, ovšem dnes se k němu musíš svézt další lanovkou a sejít 570 schodů. Ledovec doslova taje před očima. Po něm nás ještě čekal několikahodinový pochod k bivaku pod Aiguille du Moine (3412 m.n.m.). Druhý den máme nastavený budík na 4:50 a v 7:30 začínáme lézt první délku 350-timetrové cesty “Sale Athée” 8a. Jedná se o 10 délek pětihvězdičkových spár a jako třešnička na dortu leží v poslední délce plotna s boulderem za 7B+.

I tu se mi podaří přelézt stylem onsight a na vrcholu pilíře (3191 m.n.m.) nezbývá, než užívat parádní přelez a výhled na severku Velkých Jorassů.

#2 „Buzzard… vous avez dit buzzard“ 7c/A0 – Dog fight in a little big wall

Další den vstáváme trochu později a jak se ukáže, značně unavenější. Přesouváme se pod pilíř Flammes de Pierre, kde volíme cestu “Buzzard… vous avez dit buzzard”. V průvodci je napsaná klasifikace 7b+/A0 (8a?). Šestá délka je klasifikovaná jako 6b+/A0, což znamená, že po lehčí pasáži můžeš technicky prohákovat přes nýty. Volný přelez tento úsek zatím nemá. Původně jsem se těšil hlavně na tuto délku, nicméně, už v té první zjišťuji, že místní klasifikace je hodně přitvrzená. Takhle těžký 6c+ka jsem snad nikde nelezl. Stěna je navíc natočená jižním směrem, což kromě žízně zajistí zvětšené nohy, které poté obzvláště bolí v lezečkách.

Vamos a muerte!

Jde to ztuha, ale pod 7b+ délku prolézám na onsight. Zmíněnou délku tvoří úctyhodná spára skoro všech rozměrů obsahující tři klíčové pasáže v podobě převislých bříšek. V prvním pokusu padám hned v úvodním boulderu, kde překáží skoba zatlučená v potenciálním chytu. Hned zkouším druhý pokus, kdy s bitkou prolézám druhý boulder a zastaví mě až zoufale těžká poslední část. Tam obtíže kulminují a měl jsem co dělat, jenom to probít ke štandu, protože jištění nebylo ideální. Na štandu stojím před bolestivým rozhodnutím.

Buď dát ještě jeden pokus z opravdu posledních sil, nebo to sbalit. Vargi na štandu upřímně doufá v druhou možnost, kterou bych v jiné situaci taky preferoval. Ale vzpomenu si, kde jsem. 

“Přesně pro tohle jsi trénoval a teď máš tu příležitost, tak sakra zaber. Vamos a muerte!”, proběhne mi hlavou. Vykloním se a zakřičím “já dám ještě pokus!”.

Vidím, že Vargiho nadějeplný výraz poněkud zchladnul, nicméně je to charakter a nakonec mě plně podpořil. 

“Já tě tady klidně budu jistit až do tmy, pro přelez všechno!”, říkal když mi podával zbytek vody, kterou si sám odepíral.

S vírou ve svoje schopnosti přelézám na PP (matroš jsem tam nechal) a na štandu tiše gratuluji svoji vůli. Do potenciální 8a délky nalézám optimisticky, nicméně útočné lezečky Iati (Tenaya), které jsme kvůli ní tahali nahoru skoro nejsem schopný nazout a i v pohodlnějších TC Pro (La Sportiva) musím hodně zatínat zuby. Hákovací pasáž mě zklame, vidím zarostlý rajbasový traverz za roh, který evidentně ještě nikdo pořádně nezkoušel volně přelézt. Zkusím nastoupnout na nějaké stupy, ale žádné chyty v dosahu nenajdu a bolestí stejně nemůžu stát. Poprvé v životě se tak uchyluji k technice hákování, chvíli mi trvá, než zjistím, že si musím stoupnout do maximálně zkrácené smyce a zároveň být přicvaknutý v odsedce. V této pozici balancuji s nýtem pod kolenem a cvakám další, vzdálený nýt, potom postup opakuji.

“Tyjo tak to bylo asi poprvé, co jsem tohle dělal.”, sdílím své dojmy na štandu, kam za mnou parťák vyjumaruje. “To bolo vidět”, dostane se mi sarkastické odpovědi.

Už mě nes..te, v poslední délce!

Nad námi ještě hrozí poslední 6c+. Je to hodně tenká prstová spára. Podle topa v ní má být pět skob, ale žádnou nevidím. “Támhle jedna je!”, ukazuje Vargi na první část. To mě postrkne a začnu vzlínat. Nalezená skoba se bohužel kýve, a tak ji raději pojišťuji friendy. Zakládám ještě jednoho kousek výš, vykulím se nad těžkým krokem a s hrůzou konstatuji, že nade mnou opravdu žádná z těch zbylých skob není a já mám posledního malého kamaráda. S nadávkami odlezu co nejvýš a pečlivě ho umístím. Obtíže naštěstí už klesají a přežívám poslední těžkou pasáž téhle konzistentní stěny. Už jenom dvakrát po sobě zaseknu lano ve spáře a musím se pro něj vracet. Poslední lehkou délku lezu radši bos, než mučit skučící chodidla.

Cestě navrhuji upgrade (na 7c) o jeden stupeň pro všechny délky. Ona spára mi připadala stejně těžká jako spáry v cestě “Ave Caesar”, co jsem lezl minulý rok.

Další den se po neposlušných nohách dopravíme dolů. Unavení, ale s dobrým pocitem, že jsme do toho dali všechno.

#3 Midi Lidi – “Ma Dalton” 7b+/c

Po zaslouženém dni oddychu bychom si zasloužili ještě jeden, ale nebyl čas, marnit čas, a tak už zase vstáváme brzo a opět podvádíme přírodu zázrakem techniky: lanovkou na Aiguille du Midi (3842 m.n.m.). Vargi si chce splnit sen a vylézt cestu “Ma Dalton” 7b+/c. Říká se jí Alpská “Separate Reality”. To napovídá o charakteru nejtěžší délky, kde lezeš zhruba 5 metrů stropovou spárou. 

Musím říct, že mě překvapilo, jak velký efekt na mě měla nadmořská výška při lezení ve stropu. Dokud lezeš kolmé nebo položené cesty, není to zas tolik cítit, ale ve stropě mi vyloženě docházel dech a kyslík ve svalech. Super zážitek. Spáru oba přelézáme na PP druhým pokusem.

Tím ale cesta nekončí. Následuje nepříjemné 6c+, kterým dolezeš pod “crux pitch” celé cesty. Spárový koutek, jenž je psaný za “pouhých” 7a, ovšem notně potrápí. Spára se totiž rozšiřuje do dvoj-žábové širočiny a k tomu se ještě naklání do převisu. Nakonec nezbývá, než se z pukliny vyklonit a lézt na sokolíka s nohama na tření, což je mimořádně náročné. Naštěstí jsem vybojoval onsight a dolez už byl za odměnu.

Vargimu sa splnil sen a byl spokojenej.

#4 “Oddělit zrno od plev” – “Digital Crack” 8a

Co s načatým večerem? Cestou „Ma Dalton“ jsme vylezli na vyhlídku plnou turistů, a tam jsem být nechtěl. „No tak se pojďme podívat na tu “Digital Crack”, to prolezu a zítra třeba dám pokus.“, prohlásil jsem s pohledem na krásnou věž. Trochu mě překvapilo, že na štand té slavné sportovky vede vysoce alpinistický hřeben a vzhledem k tomu, že jsme si nevzali mačky, to chvíli trvalo, než jsme konečně viseli na poličce s čistou stěnou nad námi. 

Onsight by třeba i šel, ale měl jsem moc studené prsty na první boulder. I když cítím únavu, prolézám hladce a připadám si jako doma na písku v nějaké desítce (tak Xc). Už rutinní proces krokování je příjemný.

Nahoře se cítím dobře, a tak si řeknu „ještě to zkusím na top-rope“. K velkému překvapení na toprope hned v kuse přelézám nejtěžší část. Neváhám a jdu na ostrý pokus. Lezu ještě trochu efektivněji a podmínka je úžasná. Celý proces zkoušení mohl trvat asi 45 min a vlna štěstí na vrcholu této ikonické cesty byla naprosto opojná.

Při západu slunce lezeme hřebenem zpátky nahoru a lepší den už si vážně nedokážu představit. Díky!

Navíc jsme nemuseli spát v zimě venku, protože jsme se z hřebenu dostali do stanice odkud nás nikdo nevyhnal až do rána, takže jsme měli kompletní apartmá obsahující rovnou podlahu, topení, světlo a koupelnu. A to už se za těch 70 eur vyplatilo!

#5 Last but not least – “Peigne Perdu” 7b

Další dva dny odpočíváme i kvůli lehkém dešti. Po debatách o dalších možných cílech nakonec zvolíme cestu “Peigne Perdu” 7b. Tentokrát nejsme sami a lezeme ještě s Miškou Izakovičovou a Adamem Kaniakem. Cesta má 450m, ale podaří se poměrně rychlý přelez. Prvních pět nebo šest délek lezeme simultánně, což je rychlé a zábavné.

Jsme tak rychlí, že Vargi si dole ani nestihne připnout na sedák flašku s vodou. Naštěstí rychlostí ani nestihneme mít žízeň a jenom trochu si lokneme od kámošů, takže dobrý. Mě se podaří on-sight, Vargi nejtěžší délku flashuje.

Na štandech jsme nikdy nebyli sami a byla sranda a nejlíp leze ten, kdo se dobře baví.

Byli jsme tak rychlý, že místo plánovaného bivaku jsme ještě stihli lanovku a oslavili se stylem a burgerem dole v Chamonix.

Děkovačka

Chtěl bych tady ještě ocenit svoje kamarády a spolulezce. Výkony v horách pro mě nikdy nejsou individuální. Rád říkám, že vícedélkové lezení je z více, než padesáti procent o psychické oproti fyzické formě. A týmový duch je velice silná zbraň. V jednodélkových cestách jsi na to vpodstatě sám. Nikdo ti nepomůže udělat těžké kroky, a nemusí ani tolik záležet, kdo zrovna drží druhý konec lana. Ve velké stěně jsi ovšem závislý na pomoci druhého, když se něco stane a tohle spojení se promítá i do lezení. Jakmile nejsi schopen udělat krok, můžeš tam poslat spolulezce a on ho třeba udělá. I potom jsi to přelezl, týmově. Lezení ve stěnách odkryje pravý charakter, není tam prostor pro přetvářku. Přeje ti tvůj parťák přelez? Je schopný obětovat svůj komfort a svoje lezení před společným úspěchem?

S Martinem Vargou, zvaným Vargi, jsem lezl poprvé, ale určitě ne naposledy. Je to člověk, co mě inspiruje a vyvolává ve mně to dobré. Nosívá si do hor plechový hrníček s nápisem: „Martin, kamarádský typ se srdcem na správném místě“, ke kterému rád dodává s tabulkou čokolády v ruce: „Hajzl od kosti, co má rád sladkosti“. Lepší popis bych těžko hledal a myslím, že jsme vytvořili dobrý tým. Díky!

I Mišce, Adamovi a dalším děkuju za skvělé rozhovory rady a chvíle na štandu.

V neposlední řadě jsem byl taky velice vděčný za špičkové oblečení a spacák od Mountain Equipment, které mě jako vždy podrželi ve všech situacích. Nosím ho hrdě, tvrdě, mazaně.

František Bulička

ambasador Mountain Equipment a lezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021-23