„To si raději dejte Walkera na Jorassy“, zněla volným překladem odpověď na otázku, zda je dobrý nápad lézt Petit Dru. Jelikož jsme si do Domu vůdců šli jen pro potvrzení našeho plánu, odpověď nás trochu rozhodila. Pán za přepážkou pokračoval dál: „nikdo to ještě letos nelezl, ale mělo by to být v opravdu dobré podmínce.“ Mám v paměti pohled z Les Droites na nekonečný přístup pod děsivý masiv Grandes Jorasses, ověnčený navíc vším tím literárním balastem. To bylo před 4 dny a představa, že se mám hnát do další severky mi není úplně příjemná. Na druhou stranu je to tak do očí bijící spád osudu, že nelze vzdorovat. Lézt Americkou diretku na Dru, se mi vlastně beztak moc nechtělo. Správný směr našeho konání jsem viděl i v Kryštofovi, který byl do Jorassů nadšený od chvíle, kdy jsme je nadhodili v hostinci U Suché dásně. Tam nám bylo ještě hej!

Po ledovci se nám šlape dobře. Po tom, co jsme využili vláček na Montenvers, což byla dílem lenost a dílem můj zájem o železnici (Reboufattova zmínka: „lokomotiva unaveně oddechuje…“), jsme vrženi do moře suti a bahna vznešeného pojmenování Mer de Glace. Snažím se potlačit vědomí toho, co nás čeká, a užívám si poslušné, aklimatizované tělo a strašně se těším do míst, kde se stéká Mer de Glace s leďákem Leschaux. Důvod je nasnadě – táhneme s sebou asi 0,5 kg vynikajícího sýra s bagetami. Ty hrozí ztvrdnutím, a proto jsme se již ve vláčku smluvili, že na soutoku ledovců důstojně a s chutí posvačíme. Činíme skutečně tak a je to skvělé!

V odpoledních hodinách se pak naše stěna přibližuje. Myslím na to všechno, co se k té hradbě před námi váže, co všechno jsem o ní ve své mysli nashromáždil a co si v danou chvíli dokážu vybavit. Je toho mnoho. Avšak na nějaké meditativnější usebrání není moc prostor, neboť se s Kryštofem moc krásně bavíme o poezii, nacházíme stále nové náměty, sdílíme oblíbené texty, avšak opakovaně skončíme u slov V. Vysockého: „smrt není věcí zbytečnou, horší je zemřít z chlastu, či na kašel“.

Bezproblémovost odpoledne se mění pozorováním mraků a neustále se zhoršující předpovědí. Uhýbáme proto do pásu suti a snažíme se o bivak. Daří se nám však akorát jen taková nora pro jezevce a půl, proto, když se spustí regulérní déšť, nevíme moc co se sebou. Nechce se mně vstávat (a vzdávat), ale Kryštof zakročí nezvykle racionální úvahou. „Když tu prochčijeme, tak zítra slezeme akorát dolů do hospody…“ Opouštíme tak raději dobyté pozice a ideu bivaku pod stěnou. Nemohu nevzpomenout na zklamané vojáky, kteří ukázněně a přesto se strašnou bolestí v srdci vyklízeli pohraniční opevnění po Mnichovské zradě. Stěna Grandes Jorasses se halí do mraků, sešeřívá se a klesající ledovec nás smutně vede k chatě Leschaux. Prší.

Situace se však obrací! Na chatě je kočka! A jaká! Na náš stav není lepší lék, než silné a spokojené kočičí předení. Tato horská kočka má navíc neskutečné zrychlení z nuly na sto – je úplně zticha a po prvním náznaku pohlazení spustí takový rachot, jako kdyby na chatě zapnuli naftový agregát. Chatařka se k nám chová také velmi mile, povzbuzuje do jednodenního přelezu a vybavuje potravou zadarmo. Tak že by? Uléháme k netrpělivému spánku. Místo budíčku nás však budí déšť, zhusta bubnující o plechovou střechu chaty. Prší pak o půlnoci a prší i ve 2 hodiny. Když vstaneme podruhé, ve 4 hodiny ráno, tak mrholí a přes hustou mlhu jsou ony „really good conditions“ opravdu jen těžce představitelné. Konečně alespoň klidně usínáme. Já se už vidím celý příští den s kočkou na klíně a problémy velké stěny odplouvají kamsi mimo myšlení a čas.

Jenže ráno je hezky! Chatařka nás žene do stěny, neboť pro nás nemá žádné vyhovující místo, čeká velkou společnost a má plné ruce práce. Kryštof to zkouší ještě uhrát na dobrovolničení, ale ve chvíli, kdy je nám odepřeno dokonce i škrábání brambor slovy „its ok, go!“, nezbývá, než se hotovit k odchodu.

„Hrrr na ně, děti moje!“, dodáváme si kuráže v rozměklém sněhu. Dojít až pod nástup trvalo ještě dvě hodiny a polední Slunce tomu moc neprospělo. Sníh se lepí, boty moknou a již tak nevěrohodné mosty přes několik trhlin vyžadují zvláštní pozornost. Ale konečně jsme tady! Poslední kontrola topa, nacvakaných friendů, dotažení popruhů batohu. Je přesně 13:15, když začínáme lézt úvodní rozchrastané délky. Nad námi dýchá několik parných obláčků, stěna v nastupujícím odpoledním Slunci zhluboka dýchá a zbavuje se tak rychle následků deštivé noci. Atmosféra skvělá, stejně tak jako barevné kontrasty a počasí, které se definitivně obrátilo k lepšímu a snaží se seč mu síly stačí, vynahradit promarněný půlden.

A hory jsou vždy po dešti krásnější a voňavější.

Idylu narušuje jen zvolna nastupující dvojka pod námi, snažím se proto lézt co nejrychleji a hlavně neudělat navigační chybu. Abych mohl být naštvaný jen sám na sebe, nechci k vedení moc pustit Kryštofa, který to samozřejmě těžce nese, ale má prostě smůlu. Navigační kiks proto na sebe nenechává dlouho čekat a já způsobím lehké opoždění pod Rebouffatovou spárou. Tu pak lezu v pěkné depce, takže mi ani náhodou radostně nepřipomíná „naše pískovcové skály“, jako onehdy R. Kuchařovi. A přijde mi to i docela těžký, čistotu stylu bych si ohodnotil jako pořád dobrou, ale je pravda, že při několika cvakáních jsem presku trochu více přidržel, než by bylo dnešním sportovním šílenstvím možné pro uznání OS. Ještě, že tyto kategorie v kontextu takové stěny působí až nezvykle směšně a male.

Vyhupujeme se na Slunce a Kryštof nás propojováním několika délek dovede až pod slavný 75metrový zářez. Tady ze mě padá jakákoli nervozita a dostavuje se naprosté dojetí, neboť stojím pod délkou, po které toužím od prvních návštěv skal. Po léta jsem si v mysli přehrával situaci, až se zde ocitnu. Byl jsem zvědavý na konfrontaci složitě splétaných fantazií s realitou. „Závoj snů nám z očí kdosi stáhl…“ V měkkém odpoledním sluníčku a naprostém bezvětří koutek vypadá nevinně, až jaksi chudě. Kryštof leze první délku a hladce překonává převis, kde Kuchař se Zibrínem prý snad stavěli. Když běžím za ním, tak jsem samozřejmě nadšen, ale musím uznat, že ze všech koutů, ve kterých jsem po léta „trénoval“ na tento, je úplně nejlehčí. „Stejně je to ale paráda lézt podle velkých klasiků, co? Kdy můžeš použít knihu Hvězdy a bouře za relevantní topo?“ Vzácné to dny.

Krásné plotny s možností lehkého souběhu nás pak dovádí ke kyvadlovému traverzu, který sručkujeme po starém fixu a kus nad ním se uhnízdíme na noc.

Zabíráme si lepší plošinku, ale galantnost velí ji nabídnout dolézající smíšené dvojici. „To je v pohodě, ona je to guidka, tak to vydrží i v sedě“, mrkne na nás přátelsky Rakušan Daniel. S Kryštofem si tak relativně dobře lehneme. Potraviny a přemrzlý firn jdou z ruky do ruky. Po kýčovitém večerním představení (a vydatné večeři) opona padá a přicházejí hodiny převalování, spánku a čekání. Ne, že bych se tedy nějak vyspal, ale tento bivak hodnotím jako nejlepší zážitek z celé stěny. Pro svou krásu a hodnotu, která souvisí s atmosférou stěny.

Ráno je taky pěkné, ale člověk se do něj musí trochu nutit. Vstáváme kolem půl páté s úmyslem předběhnout sympatické spolunocležníky o polici výše. Jenže chyba lávky, dolézám k nim a oni již v lezečkách! Navíc poličku na spaní měli opravdu horší a v panujícím klimatu proto postupují velmi pomalu. Ale nám by to nevadilo. Jsou sympatičtí, ohleduplní, milý (šli by předběhnout). Hlavní problém dne se ale objevuje nad 75m zářezem – dohromady 6 rychle postupujících postaviček. A tak zatímco my 4 se proplétáme nepříjemnou šestkovou délkou v závěsu za zmrzlými Rakušany, dolézá nás 6!!! lidí. Valí na divoký souběh, singl sisály, microtraxiony, malé batůžky. Nijak se s tím nemažou. Podobné předbíhání bych opravdu nečekal ani někde ve sněžné stopě, natož v nejistém šestkovém terénu. Ano, dva z nich mají nárok. Jasná převaha, padák na zádech a lidské chování. Ale ti zbývající…

Odlézám od štandu. Dvě skoby a nevěrohodný blok, pro opatrné dva lidi ok. Dolézá Belgičan, přehazuje smyčku přes blok a ječí o zrušení. Hmm, tak to ani nechci vidět. Klepu se zimou a narůstajícím napětím a raději zalézám za roh. Po nepříjemném traverzu lezu lámavým koutkem, ze kterého se na mou hlavu sypou šutry od úspěšných předběhlíků, a navíc mám během chvíle metr pod sebou dalšího podivína, tentokrát Francouze.

Když jsme v „nejlepším“, tak dunění, hukot kamenů, řev. Vidím kamennou lavinu, jak se řítí pilířem pod námi. Bombardování nástupu, kde jsme před chvílí zahlédli další nastupující, je důkladné. Kryštof řve: „Štand, vypadl s náma štand, ten blok. Kontroluju lana…“ Jelikož se mi jednou už podobná situace stala, vím, co je třeba dělat: „Kašli na lana a hlavně povoluj, ať můžu odlézt…“ Zběžně hodnotím mé řídké, za duté lupeny pozakládané friendy a představuju si, jak drží nás oba s blokem zamotaným v lanech…Ještě že tam byly ty skoby a Kryštof se udržel na poličce. Vypuká opravdu živočišný boj, chvat a krytí před padajícími lokry. Situace se uklidňuje asi až po cca. 5 délkách, kdy se krásným šestkovým traverzem vyhoupneme doleva, zpět na markantní žebro. Teprve tady se trochu sebereme a oddechneme si. Ale ne na dlouho.

Kryštof táhne po ostrém žebru. Úžasná žula, expozice, tvary. S rozběhem unikáme ze spárů těch nejotravnějších šontáků. Prý aspiranti na vůdce. Sedat si ve 4 lidech do štandu, který jeho tvůrci koncipují pro lidi dva něžného zacházení a nedbat na tuto, zcela jasným jazykem předanou informaci, by si za rámeček určitě strkat neměli. Lezení je teď ale opravdu moc hezké, bezproblémové. „Taky zase se trochu otevřít stěně, ne…“ O to víc nás zdeptá výjev pod Červeným komínem – naprostý dopravní kolaps. Oni totiž všichni, včetně těch nejrychlejších paraglidistů, jaksi podcenili mixovou část cesty. Ultralight spolu s pokleslou technikou a únavou vykonal své. Choulíme se tak na patě firnového trojúhelníku, orientačním místě, které signalizuje mixové závěrečné délky. A to třeba 2 hodiny!!!

Klepeme kosu a trpíme! Ta zima totiž způsobila naprosto topové podmínky! Firn drží, led v žlábcích je krásně pevný a je ho tam hodně. Moje zamilované lezení a já prostě nemůžu! Jsme svědky hrozných a nemístných situací – štandování po 15ti metrech, alternativního oblézání, házení coura dívkou horskému aspirantovi, šplhání po fixech tak neumělé, že tohle předvádět v práci, tak jsem o slané vodě a právem. Neustále padajícímu ledu a kamení jsme již přivykli.

Celkový zmar, zmar, který se násobí úvahami nad tím, kam se to dneska všechno dostalo. Konec dějin vidím. Nedodržuje se ani logické a situací naprosto jasné pořadí – aby mě nepředběhla ta hovada poslední Francouzi, musím odlézt od štandu, blokovat cestu a čekat na hrotech v ledu. A argument: „pusťte nás, my mysleli, že budeme rychlí a nemáme nic na bivak…“ Hysterie pozdního odpoledne vrcholí.

Konečně vlítnu do komína. Super. Nohy v ledu, v levé ruce cepín, absolutně věrohodný led, pravačka sem tam žába. Sen! Zavrtám i šroub a celá akce netrvá déle, než půl hodiny. I s potýkáním se na dalším štandu. Už ale dost! Využíváme přezouvání ostatních do lezeček a v mačkách se pouštíme do čistě skalní délky. Hlavně pryč! Daří se. Blíží se vrcholová převěj, záplava podvečerního Slunce a nálada úměrně stoupá. Valíme dál. Kryštof dotáhne žebrovité a já pak spojím poslední dvě ledové délky (s křížením Rakušáků a zásahem ledem) do vrcholové převěje.

Je půl šesté večer a při tom naprosto realisticky jsme tu mohli být o 4–5 hodin dřív. Jsem zcela vyčerpán, hlavně psychicky a docela a ani si moc neužívám vrchol. Nicméně jsme na něm a to se počítá!

Vydáváme se na sestup. Je to úmor, ale až na věčně nalepené Francouze a občasné kontroverze o společném používání lan při četných slaněních se již neděje nic dramatického. Jsme krásně znaveni, v neustálém stresu a chvatu jsme nestíhali ani moc jíst a pít, pociťujeme důsledky. Jelikož Kryštof touží po omytí v říčce a probuzení v květinové louce, sestupujeme až dolů do vesnice Planpincieux. Nohy v těžkých a mokrých botech zažívají kalvárii, ale kolem půlnoci dojídáme zbylé číny, ba i, velmi darmotratně, jedno Adventur menu. Usínáme v květinové louce u šumící říčky, ve které se Kryštof samozřejmě už nekoupe, ale za to v údolí, ve kterém se budeme ráno pohybovat již jen a jen autobusem…

Oblečení a vybavení

• Kalhoty ME Comici 2 Pant Men’s
• Péřovka ME Xeros
• Bunda ME Zeno Jacket
• Rukavice ME Culoir a ME Direkt Gauntlet
• Spacák ME Helium 250
• Batoh ME Ogre 42 l