Ondra zbylé dva borce nabírá v Brně (!) a po nezbytných nákupech (pilníky na železo a basa Arguse) vyrážejí bílou dodávkou, která se jim na neznámo jak dlouho stane domovem, hledat ledy zaslíbené. Kde přesně je hledat zjišťují až po cestě, ale při večeru nakonec zdárně doráží do Colfosca. Ráno se vítají s vedle parkujícími kamarády Lukym a Elzou a jedinou kaňkou na velkolepých dolomitských panoramatech je Danova neschopnost si vyměnit hroty na cepínech a z ní pramenící frustrace (a zlomený nehet). Velkolepé plány se tedy odkládají na zítra nebo neurčito a chlapci pokorně vyrážejí se rozlézt na populární ledy nad vesnicí.

Nejdříve si dávají Damoklův meč, ve kterém se Nováček hned osvědčuje jako zdatný tahač a poté je láká mixový koutek vpravo za rohem. Leč ten je bohužel zrovna obsazený. Dlouhou chvíli si tak naši hrdinové krátí kratšími ledy úplně vlevo. Několik na sebe navazujících ledových výšvihů tak do deseti metrů je spolehlivě zabaví. Každý si sóluje na co se cítí a v celém týmu panuje nadšení! “To je jako ve Štolpichu! Kvůli takovým lajnám jezdíme do Dolomit!” pochvaluje si Dan. “Maminko, já se bojím!” užívá si zase sólování Ondra a aby byl “jištěn” přicvakává si k cepínům gumicuky.

Po tom co se kluci vyblbli se přesouvají do koutku, který se mezitím uvolnil. Je lehčí než vypadal a Dan jím stoupá jak dým. Je však jasné, že „hajlajt“ dne už mají za sebou. Druhá délka čistě v ledu už je vyloženě za odměnu a hoši se vracejí k autu s pocitem, že si opravdu hezky zalezli.

Ani druhé ráno v Dolomitech není bohužel v bílé dodávce bezproblémové. Danovo chroptění střídá Kryštof s horečkou a oznamuje, že dnes opravdu lézt nepůjde. Kluci popojíždí podívat se na linku, kterou si večer vybrali na netu, ale už z auta je jasné, že v ní letos zcela absentuje led. Sjíždějí tedy dál klasicky do Vallungy, kterou už sice Dan kráčel asi šestkrát, ale kde sní o nějakých mixových linkách vlevo od Jumbo Jetu. Po předtesaném čtyřkovém úvodu – délce do které se nenechá Ondra dvakrát pobízet – následuje zábavná glazurka, pro změnu ideální pro Dana.

A pak, zase pro Dana, úplně suchý komín. V následující délce, podle topa za WI5+ jaksi zase není to WI a drytoolovat dvacet metrů bez zřejmých vyhlídek zajištění se nechce už ani jednomu. Jedou tedy dolů, nejdříve po laně, údolím pak na lyžích. Lezení dnes bylo míň, ale zase na výhledy je Vallunga opravdu vděčná a tak si Dan s Ondrou nemohou stěžovat. Ne tak Kryštof, který během celého dne ve vymrzlé dodávce moc nepookřál. Týmové rozhodnutí je tedy zkrátit jeho trápení a hodit ho do Innsbrucku na autobus. Kluci jsou tak zcela vytrženi z krajinkářsky vždy vděčných Dolomit a přemýšlení co si se sebou počnout. Ondra má však jedno eso v rukávu!

Dalšího rána se tak dodávka už jen s Danem a Ondrou objevuje u benzínky na začátku stubaiského údolí, kde si kluci užívají vytápěnou toaletu (alpinismus jak má být!). Následně vyrážejí opět na lyžích směrem do ledové arény, kterou je údolíčko Pinnistal. Z nástupu se stává nevyhlášený závod mezi českými a rakouskými sokolíky, ve kterém mají brzy východoevropané navrch a získávají tím privilegium první volby ledu. A ta je jasná! Sopel Manner ohne nerven vypadá už z dálky famózně. 

První délka je příjemný rozpink. “Taková šperkovnice. To bude průser docela …” hodnotí ale Dan to, co vidí nad sebou. Na začátku klíčové druhé délky se hoši musejí chtě nechtě po několika dnech osprchovat, ale to jsou ty chvíle, kdy je lezec nejvděčnější za kvalitní goretex od svých sponzorů.

Lezení po sloupu zcela odděleném od skály je velmi vzdušné, tím spíš že chlapci nemají šroubů úplně na rozdávání. Za výkřiků husitských chorálů však Dan neohroženě stoupá vzhůru! Ve třetí délce už obtíže ustupují, pak Ondrovi jednou vyvlajou nohy a nakonec ledu přeci jen konečně dochází dech a ztrácí se ve sněhových policích. Ondrovi s Danem, ale zatím dech nedochází, naopak, jsou v ráži a jdou se tedy podívat co dalšího ještě Pinnistal nabízí za rohem.

Výběr je tu široký – dlouhé čtyřky pro začínající ledoborce, pěkná možná tak pětka v komíně a pak úzký sopel s nevlídně vypadajícími převisy. Ondra by samozřejmě radši na pohodu do komína, ale nakonec je Danem přesvědčen pro ambicióznější směr. Později hoši zjišťují – jedná se o Kerze (Svíčka, WI6, 70m). První, ještě ne-tak-problematickou délku vyvádí Ondra a je zvědavý jak si jeho parťák poradí s převisy. Dan nastupuje a Ondra mu pro povzbuzení prozpěvuje

Zatímco se koupeš
Umýváš si záda …

a Dan na to

Už v tom vážně plavu
Za ledem z umakartu …

Navzdory kašlíčku je ale Dan rozjetej a mezi převisy prokličkuje s grázií. Na druhém se to líbí i Ondrovi, i když je v dolezu na štand v ukrutném záklonu. Nutnost štandovat ve šroubech však klukům ubírá téměř polovinu šroubů k dispozici pro lezení, délky se zkracují a paže také začínají vykazovat známky opotřebení. Když se stmívá a už to vypadá, že by led mohl být nad jejich síly, tak Ondra chytá drajv a za hlasitých vzdechů a svitu čelovky dolézá k vrtanému štandu. Brzy zpět u batohů si kluci podávají ruce a jsou velmi spokojeni s vydařeným dnem.

O víkendu se oba věnují pohodovému skitouringu a v neděli přejíždějí k Bad Gasteinu s vizí se druhý den brzy ráno pustit do vyhlášeného Mordoru. A tak se i děje. Do týmu tentokrát přibírají mladého Kristiána, který kromě nadšení přináší také velkou sadu Blue Ice šroubů, která se určitě bude na třistametrový leďák hodit. Nástup k ledu lesem po jehličí je v půlce ledna k zamyšlení, ale aspoň chladno docela je. Obstojné tempo na nástupu opět nese ovoce, když tým kousek pod ledem předchází dvojici rakušanů a vypadá to, že budou do ledu nastupovat první.

Hlavní obtíže Mordoru totiž už evidentně (a jak se přesvědčili v následujících dnech) netkví tolik v lezeckých výkonech, ale v tom nedostat se do dopravní zácpy a nedostat od ostatních týmů ledem po čuni. Pondělní ráno však klukům přineslo štěstí a v první části lezou se sympatickými rakušany bok po boku a v přechodu do kolmé části se dostávají do vedení. Ondra vyleze prakticky celý kolmáč na jednu asi 55m délku a poslední délky už tak mají sami pro sebe a konečně si užívají trochu klidu. “Tak takhle bych chtěl lízt v jeho věku!” pozoruje obdivně Kristián chlapíka, kterému táhne na sedmdesát a s jistotou právě dolézá klíčovou délku. Třista metrů pod mačkama uteklo raz dva a kluci už zjišťují jak se dostanou dolů. Kristián s Danem jsou pro scházení pěšky, ale Ondrovi se to nezdá a tak je přehlasuje na slanění. A to je teda docela vzdušné. “Dane, musíš si zvykat, aby ses nebál na jaře v práci!” motivuje Ondra kamaráda.

Po dnu na sjezdovkách vyráží Dan s Ondrou do arény kolem Mordoru ještě jednou, ale žádné velké výkony už se nekonají. Led který lezou by jinde byl perla, ale tady vedle oblud Mordoru se Supervisorem vypadá jako chudý bratříček. Potkávají v něm taky kamarády, které poslali do Mordoru, ale ten je dnes tak přelidněný, že navzdory brzkému startu museli zamířit jinam. Teploty taky stoupají a vypadá to, že sezóna se tady možná chýlí ke konci.

Ondra za dva týdny na horách prakticky nesundal:

• goráč Tupilak – kalhoty a bunda
• batoh Tupilak 45+
• zateplení Eclipse – spodky i mikina
• jako další zateplení – bunda Kinesis
• a samozřejmě ani krok bez Xeros péřovky