Mekka spárového lezení

První žulové dobrodružství v plné sestavě! Volba oblasti padla už před pár týdny na údolí Ossoly – evropské Mekky spárového lezení (když opomineme ten náš Adršpach). Předpověď sice nehlásí nijak parádní podmínku, ale tím se nenecháváme odradit. Sany vtipkuje, že kdyby to tam nevyšlo, přejedem třeba do Maroka. Naše odhodlání se potvrzuje ještě den před odjezdem, kdy s brněnskou částí týmu vyrážíme doladit formu na Spářiště (dryroolový Pilíř nekonečnečného mostu v Brně). Proč by ne, když celý následující den strávíme sezením v dodávce.

Italské vstávání doprovázejí nevěřícné pohledy “kde ty ikonické spárové linky vlastně jsou”. Většina týmu je totiž v Cadarese poprvé a tak vůbec netuší, že se ukrývají
v protějším svahu, na který od rána koukají. O to větší entuziasmus nastává ve skalách – s úsměvem od ucha k uchu a jiskrou v oku nabíháme do lehčích cest: Route no. 5 5c, Route no. 7 6a+, Route no. 8 6b, Mission Gin Lemon 6b+, Bimbominkia 6c, Sangue e magnesite 6c, Bälurussä 7a. Lezeme jednu spáru za druhou stylem tzv. “zleva do prava”.

Plán lézt jen lehčí linky se nám s Albertem lehce zvrtl. Že prý si půjdeme vylézt parádní novou “vícedélku” hned za rohem, volá na mě. A tak si o chvíli později užívám první délku Besetanzu na prvním konci. Dobírám Alberta na prostorné polici, předávám mu vše potřebné a sleduju krásnou prstovku, která se klene přímo nad námi. Zhruba po hodině je vybojováno. Berťa s obrovským nadšením volá, že můžu zrušit. Po pár metrech se dostávám pod převísek, kde začíná první crux. Traverz po oblé spárce s mizernýma stupama, které jsou čím dál tím víc jemnější. Až mě překvapí, jak je sekvence težká. Po pár pokusem vymýšlím betu s levou nohou v jediné žábě, která v převísku je – funguje to! V hlavě mi projde, že už mám vyhráno, ale to jsem na velkém omylu. Zbytek už mi Albert naštěstí diktuje krok za krokem a já pomalu vzlínám. Naše pohledy se střetávají a oba víme, co říkají… Tohle přece nemohlo být 7a!

Cíl dne, kterým bylo rozhýbat se ve všemožných spárových rozměrech a otužit si lezení po vlastním jsme splnili. Po návratu ze skal už na nás v basecampu čeká vrchní sokolník Standa s naší údernou sporťáckou dvojkou (Marin Jeliga a Honza Vopat). Společně vaříme, vykládáme první dojmy z místního lezení a probíráme plány na nadcházející den.

Po prvním dni jsme na žule poměrně zdomácněli, a tak hurá do těžších linek! Mým dnešním cílem je vylézt si Crack a go go – linku, kterou už mám vyhlédnutou z minulé návštěvy Cadarese. Před tím však ještě nalézám do Un pomeriggio da Leoni, která se díky svému euro rozměru jeví jako ideální linka pro zdokonalení se v prstovkách.

V prvním pokusu nedokážu v jednom kroku správně zabrat a jsem tak nucena dynamickým odsedem otestovat červený mikráč. Mno, drží to… Při bližším pohledu se mi udělá lehce špatně. Vždyť má úplně protočené čelisti! Rychle ještě zakládám něco kousek pod něj a utíkám pryč. V druhém pokusu při pomyšlení na prožitou situaci radši pořádně zaberu a linku vylézám. Během celého dne lezeme:
Lo sceriffo di Cadda 6c, Un pomeriggio da Leoni 6c+, Mustang 7c, Green Rat 7b+ (AF), Crack a go go 7a, The Doors 8a+ (AF). Nejtěžší přelezem dne se stává legendární Mustang 7c, který se stylem RP povedl poslat jak Marinovi, tak Honzovi.

I když bychom ještě všichni rádi lezli, čas je neúprosný. Ještě stíhám alespoň jeden pokus v Crack a go go, jsem už ale poměrně unavená. Přestože cítím, že na přelez mám, třicet metrů dlouhá spára má nademnou navrch. Po cestě k autu si za svitu čelovek dopřáváme místní horkou sprchu, která vyvěrá z termálů rovnou do řeky.

Restday probíhal ve znamení metodiky s Ondrou Benešem. Do Cadarese jsme totiž nepřijeli potrénovat jenom fingerlocky, ringlocky a jiné spárové techniky.

Umět dopomoct parťákovi, když mu to zrovna nahoru moc nejde nebo ho dokonce v krizové situaci zachránit určitě není na škodu. Celý den provádíme simulované situace a držíme se hesla: “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”.

Z metodického dne si především odnáším poznatek, že jako holka s padesáti kily už nikdy v horách nepolezu bez microtractiona cvaknutého na zadku. 😀

Večer přejíždíme do Esiga, vesničky, která je výchozím bodem pro naši další cílovou destinaci – Yosesigo. Po cestě vzhůru trháme mateřídoušku na čaj a pozorujeme dechberoucí přírodu. Basecamp stavíme na louce, aby už to ráno pod stěnu nebylo daleko.

Yosesigo, jak už název napovídá, je další perfektní spárovou oblastí. Délka linek je tady přímo úměrná délce přístupu pod stěnu. Po příchodu se nám tak naskytne pohled na spáry všech rozměrů s řetězy v nekonečnu. Na klasu moc nehledíme a nabíháme do všeho, co v nás vzbuzuje dobrý dojem: Shaved Thai 6b+, Supersimpson 6c, Fancazzisti all’Opera 6a+, Donna Elena 6a+/b, Sergente Hartman 6b+, Dispensatori di Morte 6c+, Bum Bum Dula Lungo 7a (AF), Tloppo Bocú 6a+, Sono Duro ma Giusto 6b+ a Full Metal Jacket 7b+/c (AF), který se díky svým obtížím ještě v posledním kroku cesty stal hodnotným přelezem.

Podmínka nám nepřeje a ze skal nás v podvečer vyhání silný déšť. Nahazujem na sebe brnění od Mountain equipmentu a ač neradi, zahajujeme ústup zpět do basecampu.

Namlouváme si, že zítra je taky den. Projekty však zůstávají projektama a nás čeká druhé kolo metodiky s Benešákem. Tentokrát je to jumarování na všechny možné způsoby a houlování těžké svině. Vše na jediném suchém místě v Cadarese – pod převisem v okolí cesty Edera.

V okolí asi 600 km s výjimkou Arca hlásí předpověď ty nejhorší možné scénáře. Abychom úplně nevyšli ze cviku, dáváme ještě před útěkem pár zavlhlých
spár: Classica 6b, Sandrix 6b+, Nuova scomessa 6b+, Cera una volta 7b+. Poslední jmenovanou vylezl Marin stylem flash bez mága. Přišlo mu totiž ve 100% vlhkosti zbytečné.

V Arcu si alespoň užijeme trochu vícedélkového lezení, tentokrát ale sportovně po nýtech. Po konzultaci s orlosupem Šimonem padl týmový výběr na masiv Mandrea di Laghel. O půl druhé ráno na benzínce s lehkým sarkasmem nadhazujeme, že už vlastně ani nemá smysl jít spát. Kvůli horka je třeba podstoupit řádně alpinistický start. Většina se však nápadu chytá a tak nakonec volíme strategii jedné fáze RAM spánku (1,5h) a po důkladné noční přípravě všeho potřebného nalézáme v 5:00 do stěny.

S Trajbim jsme dostali doporučenou cestu Ultimo regno, dle Šimonových slov se mělo jednat o “prostě parádní pohodovou vícedélku”. V první délce lámu větve zdejší vegetaci, druhá už je o něco hezčí, a tak neklesáme na mysli. Když ale probojuju padesáti pěti metrovou traverzovou délku za 6c a štand je pořád v nedohlednu, začíná mě to lehce znervózňovat. Štanduju tedy nouzově, pro Trajbiho štěstí ale metodicky správně na padesátém pátém metru. Střídáme. Kdo by tušil, že bude délka po vytočení skoro celého lana do traverzu končit shybem za A0? Boj pokračuje. Dostanu prosbu o nahlédnutí do topa, vytahuju mobil, hlásím možnost dalšího A0 kroku a v tu chvíli… Trajbi se houpe vedle mě. Z páté délky vidíme dvojku Marina a Mikyho ve stejné výšce. Postupně ale zjišťujeme, že oni jsou zhruba v půlce délky druhé. Pro nastínění situace píšu při dobírání z dalšího štandu v lese Šimonovi. Že prý si možná spletl název cesty… Situaci dokresluje už jen začínající déšť. Je fajn mít parťáka, který ti pod převisem na štandu podá z lezečky, jakožto jediného suchého místa ubalené cigárko. “Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní”.

V Arcu jsme lezli: Oxygen 7a A0 300 m, Romantica 6c 300 m, Ultimo regno 7a A0 400 m, Via sudomagodo 7a 300 m a Moana mon amour 7a+ A0 300 m. Hákovací délku cesty Oxygen se podařilo Honzovi vylézt stylem OS (dokonce s mokrým maglajzákem z Cadarese). Obtížnost navrhl na 7c+.

Poslední den výjezdu už je teplo opravdu nesnesitelné. Sporťácká dvojka Marin
s Honzou je i přes to úderná a vyráží pokusovat místní 8b. Zbytek týmu natahuje lajnu přes řeku Sarca. Kotvení lajny je jak jinak než po vlastním, takže lajnu drží opravdu jen 3 friendy v kamenné, betonem zalité stěně. Kolemjdoucím poskytujeme značnou podívanou. Na večer kompletujeme matroš, balíme a vyrážíme domů. V 6:40 přijíždíme na brněnské Spářiště, protože kde to všechno začalo, tam to také končí.