Tak na to zimní lezení konečně došlo. Na konci ledna vyrážíme se Sokolíkama do Tater. Někteří z party jsou sice již zkušení ledoborci, ale pro mě zima dosud znamenala spíše ideální podmínku na bouldery. O tom, jak krásně drží cepín v zamrzlém travnatém drnu, se mi ani nesnilo. Poslední výjezd Sokolíků tedy pro mě i několik dalších znamenal hned několik poprvé.

Hned několik poprvé

Když vynecháme slavnou cestu nočním vlakem do Popradu, tak bych jako první poprvé zařadil ledolezení. Po výstupu na chatu vyrážíme se Standou a Albertem na led pod Malou Zmrzlou dolinu. Standa se ujímá ostrého konce a my se vezeme nahoru. Počáteční nejistotu rychle střídá překvapení – je to fakt beton! Nejistota se však vrací, když tahám já.

V záplavě nových informací totiž zaznívá i rada: „V žádném případě nepadat.“ Pomalu a nejistě se sunu nahoru, lýtka hoří, šrouby se ne a ne zakousnout, ale z nějakého prazvláštního důvodu mě to baví, a dokonce se dostávám až nahoru. Poslední překvapení nastává na chatě, kde zjišťuju, že kromě rukavic jsem úplně suchej – ten goráč asi k něčemu fakt je. (Pozn. Tupilak Jacket a Tupilak Pant)

Další poprvé bylo ve znamení mixů. Tentokrát si nás (Alberta a mě) vzal pod taktovku zkušený tatranský veterán Dan Podráský. Vyrazili jsme do cesty Veličova (M6+), jejíž první délka obchází obloukem plotnu bez možnosti zajištění. Dan říká, že na druhém konci lana bychom si to mohli střihnout napřímo, což zajistilo velmi intenzivní seznámení s drytoolingem. Pomalu a tentokrát velmi nejistě se sunu nahoru a nevěřícně sleduju, jak jednotlivé hroty zůstávají na místě určení. Na štandu nám je řečeno, že ten návrh s plotnama byl spíš takový škodolibý vtípek a jedeme dál.

Za mírného deště prolézáme s občasným funěním i ostatní délky, přičemž větší potíže nastávají až u samotného výlezu, který Dan zvolil poctivě napřímo. Levý cepín mám zaseklý v zahliněné mělké spárce. Moc solidní se mi to nezdá, ale vzhledem k absenci čehokoliv lepšího se tomu plně oddávám a vykopávám pravou mačku na vysokou lištu. Zvednu se a pravým cepínem nabodávám travnatý drn. Ten ujišťující tlumený zvuk cepínu v hlíně se ale nedostavuje. Opatrně zvedám levou nohu a snažím se nic nevážit. Zřejmě se mi to nepodařilo, protože pravý cepín se pročesává trávníkem, levý ho následuje – a já se sunu dolů. Nohy se mi zachytávají za Albertovo lano, a předvádím tak poměrně elegantní salto vzad. Naštěstí na top rope.

Třetí den jsme s Albertem poprvé ponecháni bez dozoru a vyrážíme do cesty Polský Kút. Jeden by mohl říct, že aktuální podmínky v Tatrách připomínají letní Chamonix, a asi by měl pravdu.

V klíčovém místě mě napadá, že bych nejraději zahodil cepíny a začal „normálně“ lézt. Přesto, byť trochu vynuceně, pokračuju s cepíny až na vrchol koutu, jehož skutečný klíč přichází až kousek pod štandem. Z kouta na mě zírá jakási sypká směs kamení a ledu. Na obou stranách úzké a mělké spárky plné sněhu a hlíny. Snahy o vyhrabání něčeho, do čeho by šel strčit vklíněnec, jsou neúspěšné. Nakonec těch pár kroků (cca 3+ UIAA) nějak zvládnu a vítězně štanduji. Následuje asi 200 metrů napichování trav (dnes již doopravdy zmrzlých), což je vskutku uspokojující zážitek (né fakt, je to super). Během „zahradničení“ už hypnotizujeme Szczepańského věžu, která by měla být střežena čtyřkovým terénem… No, nevím, kudy jsme tam v tom případě vylezli my.

Začátky lezení se zbraněmi, ať už po skále, ledu či trávě, mi připomínají nejen první pokusy ve spárách, ale možná i začátky lezení vůbec.

Člověk snadno zapomene, jak skvělý pocit je zkoušet něco nového, den za dnem se zlepšovat a postupně tomu propadat. Obzvlášť ty ledy jsou nebezpečně návykové.

O dalších a hodnotnějších počinech píše Vojta tady.

Lavinová prevence

Součástí výjezdu bylo kromě lezení také zasvěcení do lavinové problematiky s horským vůdcem Jánem Kořínkem. Sokolíci si tak vyzkoušeli, jak vykopat a číst sněhový profil, jak vypadají různé druhy sněhu, jak poznat, jestli je bezpečné na túru vůbec vyrazit a také si zkusili práci s lavinovým vyhledávačem, sondou a lopatou.