Pak ale vyšel na Chamoniarde aktuální report Condition Montagne, ve kterém psali, že někdo lezl Pilier Rouge du Brouillard, a tak jsme se radši vydali tam. Jsme přeci v Chamonix – hlavním městě alpinistického konzumu, a tak je třeba sledovat trendy! Navzdory na internetu vyhlášeným dobrým podmínkám cesta nebyla okamžitě zavalena nápory lezců a byli jsme v ní kupodivu sami, stejně jako v taktéž v podmínce oznámené American Direct o pár dní později. Ale nepředbíhejme.

Inspirací pro Pilier Rouge nám byly dvě legendy slovenského ženského alpinismu – Miška & Mája alias Fučí. Když před třemi lety cestu lezly, byli jsme shodou okolností také v Chamonix, a když se vrátily, vypadaly s tímto počinem velmi spokojené. Ve svém reportu Miška cestu Bonatti-Oggioni na Pilier Rouge du Brouillard líčí jako komplexní, vážný podnik. To nás navnadilo. Cesta vede z odlehlé italské strany Mont Blancu, má dlouhý nástup po ledovci, náročné lezení ve skále a dlouhý dolez hřebenem až na samotnou střechu Evropy, protože jak píše Miška: “ak stenou zlaníme a nedolezieme na vrchol Mont Blancu, tak si tento prelez nebudem ceniť. Toto sú proste cesty, ktoré treba doliezť až hore.” Nelze než souhlasit. (Všechen text kurzívou v tomto článku jsou úryvky z Mišky reportu, který jsme si pečlivě nastudovali ve frontě na tunel do Itálie a v myšlenkách nás provázel během celého našeho výstupu)

Přejíždíme z Chamonix do Courmayeru (dík Dane!), a protože je čas oběda, nemůžeme vynechat pizzu. Jako další cíl si stanovujeme burger zpátky v Chamonix. Pizzy jsme se docela přecpali, ale přes Blanc to je kus cesty, tak nám snad stihne vytrávit. Odpolední a večerní déšť nás nutí dopřát si luxus spaní na chatě Monzino. Trochu nám to kazí jen banda temperamentních (rozuměj hlučných) italských důchodců. kteří si sem vyšlápli o víkendu přespat.

Vstáváme ve dvě, vyrážíme ve tři. Hledám cestu sutí, potom po sněhu. Je zataženo a ledovec je proto stejně rozmočený. Co už. To je to místo kde se navážeme…

Za svítání už se kocháme strmými oranžovo-šedými křivkami našeho pilíře. Je to fakt krasavec! Blížíme se pod bivak Eccles. Zevlit celý den na bivaku se nám nechce. Nejsme tu přeci na rekreaci. Snažím se najít zkratku k pilíři abychom nemuseli stoupat k bivaku a znova klesat, ale výsledkem jsou akorát zbytečné obtíže a převýšení stejné.

Ještě s mačkami dolézám na první štand. Není na co čekat. Lavinky mokrého sněhu a šutry začínají létat žlaby okolo nás nepříjemně brzy potom, co jsme sníh opustili. Skála však poskytuje ostrov bezpečí v této nejisté době. Jako ostrov působí také masivní špalek Aiguille Noire tyčící se z moře nebo spíše nekonečné misky mléka. Údolí se topí v nízké oblačnosti a my se tady nahoře připravujeme na lezení ve tři a půl tisících po perfektně kompaktní – a protože jsme tady trochu později než jsme doufali – taky příjemně prohřáté skále.

Tohle je reklama na alpinismus! V hlavě slyším Boba Marleyho:

Don’t worry about a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright.

Do první délky se pouští Bert. Na zádech má hroznou almaru, ale nedává na sobě nic zdát a běží úvodním 6áčkem. Tahat batohy vylučujeme, ještě bychom si je odřeli. Plán je jasný. Máme to rozdělené tak, že na skále se prostřídají Bert s Ančou a já se postarám o eskort našeho družstva pod stěnu a z vršku stěny na vršek Blaníku. Bert pokračuje v tahání a i když s batohy musíme občas zabrat, nikdy to není tak těžké, aby mě znepokojovalo lézt na jednom dvojčeti drbnutém do jádra. 

Singing, don’t worry about a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright.

Chvíľu mi trvalo kým som si zvykla na zmenu ťažiska. Něco s „ťažiskem“ hlásí Bert skoro na každém štandu. Možná jsem mu ten report neměl číst před spaním. Bere to asi víc direkt než by bylo nutné, vynechává štandy. S jeho překližkářskou výkonností není nic problém. Zhruba v půlce pilíře si vedení bere Anča. Mělo by to lehknout, ale tento pocit s naším nákresem nesdílíme. Spáry a kouty jsou ale parádní, tak nač si stěžovat. Na vyledněné komíny by se stěžovat dalo, ale i s těmi si Anča poradí s přehledem. „Přesně takové jsme lezli na Dru!“ pochvaluje si.

Vravím si, že komín je v pohode, veď to viem z Yosemitov.

Veď to vieme z Ádru, říkáme si, ale batoh to přeci jen krapet komplikuje a občas mi z úst vylétne i nějaké nehezké slovíčko. Anča trochu bloudí a tak si nakonec na poslední délku beru obě lana já a hrnu to nahoru hlava nehlava, potoky nepotoky vody.

Na vršku pilíře na nic nečekáme, nazouváme pohorky a mačky. Balíme jedno lano. Zábava na skále končí, začíná dřina v mixech. Nebo je to naopak? Nebo je obojí jen bohapustá dřina? Já raději vnímám obojí jako zábavu! Nevím jestli to vidí stejně i oba mí parťáci, ale třicet metrů od mého prostředku lana k oběma jejich koncům pohltí jakékoliv námitky. Beru si matroš, odhodlaný nezastavit dříve, než to začne být už jen z kopce.

Jedna dlooouhá souběžná délka nás přivádí na Picco Luigi Amedeo. Blanc je na dohled, ale zároveň nás od něj dělí ještě spousta skalnatých brdků. „Stihnem to za světla?“ ptá se Anča. Přelezeme jeden brdek a objeví se tam další dva. Přiznávám, že jsem jich čekal o něco míň. Za hodinu se Blanc vůbec nepřiblížil. Odpoledne se rychle překlápí do večera. „Ondro, zvládneme to?“ snižuje nároky Anča.

Nič však nehovorím som unavená, smädná a je mi zima.

Singing, don’t worry about a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright.

O pár brdků dál … Je kolem půlnoci, čelovky jsme zatím nevytáhli – svítí úplněk, ale na vytoužený oblý sněhový vršek MB du Courmayer pořád kus zbývá a my jsme úplně prošití.

Aj keď máme medzi sebou istenia, obe vieme že nemôžeme spadnúť. V takých chvíľach musíte mať vo svojho parťáka úplnú dôveru.

Dôveru máme, ale Anča hlásí, že už dostala dva mikrospánky. Hřeben ostrý, pohodlně bivakovat není kde. Nezbývá než to zkusit nepohodlně. Bert vyhrabává ve sněhu na závětrné straně hřebene malou poličku, instalujeme obhoz, nějaké friendy a pak i sebe do spacáků. Poloha zoufalá, ale pořád lepší varianta, než čekat kdo z nás se první v mikrospánku skutálí z hřebene.

Ve 4600 jsem ještě nespal. Ale už jsem aklimatizovaný. Bert předevčírem přijel z Čech. Ale je v pohodě, má tuhý kořínek tenhle sporťák.

Slunce si dávalo na čas, ale jako každý den, nakonec vyšlo. Chvíli se ještě kocháme a čekáme až nás aspoň trochu ohřeje.

Rise up this morning, smile with the rising sun, three little birds pitch by my doorstep.

Dáváme si opožděnou véču a už v pohodě se doplácáme na ten bílý krtinec. Pro Berta i Anču je to poprvé, tak chvíli rozjímáme. 

A pak už dolů mezi normálkaři, na Vallotku, na Gouter, dolů, dolů, do prdele to je štreka pěšky až do údolí … Pocit překonání toho obra z Itálie do Francie jen vlastní silou se neomrzí, ale hlavně, burger v Poco Loco už je na dohled!

Singin‘ sweet songs of melodies pure and true Sayin′, this is my message to you.

Singing, don’t worry about a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright.